"Když to pustím, zblázním se."

 ...aneb O potřebě kontroly, strachu z její ztráty a tom, co se skutečně stane, když povolíme

Hodně z nás v sobě nosí tichý, ale často intenzivní strach, který promlouvá: "Když přestanu všechno hlídat, rozpadnu se."; "Když to pustím, něco se pokazí."; "Když ztratím kontrolu, zblázním se." Tenhle strach není slabost. Je to signál. A možná překvapivě, je dost běžný.

Proč máme tak silnou potřebu kontroly?

Kontrola dává našemu nervovému systému pocit bezpečí. Když víme, co se stane, nebo máme alespoň dojem, že to víme, nervový systém se uklidní. Problém je, že svět je své podstatě vlastně nejistý, a to mozek to nemá rád, respektive náš autonomní nervový systém.

Z evolučního hlediska to dává smysl. Být ve střehu se vyplatilo. Dneska nás zahlcují myšlenky, scénáře a obavy. Mozek se pak snaží zajistit si nějakou kontrolu aspoň "v hlavě", plánuje, přemýšlí, přehrává si různé scénáře. Snaha o kontrolu je tedy vlastně taková strategie přežití. Vlastně je to o pocitu, že když budu všechno pevně držet, všechno naplánuju a budu předvídat, pak mě nic nepřekvapí.

Někdy to pak znamená, že se do toho všeho zamotáme a všechna ta snaha o kontrolu způsobí pocit, že se asi "zblázníme". Je to jako snaha udržet v náručí velké množství míčků. To je dost páračka a taky to dost často končí neúspěchem.

O co vlastně jde, když se objeví pocit, že se "zblázníme"?

Dost často jde o zaplavení emocemi, tělesnými projevy jako je třeba třes, bušení srdce, pocit, že nemůžeme dýchat, pocit, že se rozpadneme, že nebudeme schopní fungovat nebo že to už nezastavíme.

Tohle je úzkost, ne šílenství. Paradoxně, lidé, kteří se bojí, že ztratí kontrolu, ji obvykle neztrácejí. Naopak, mají té kontroly často až příliš. Neustále se hlídají, analyzují, opravují své prožívání a korigují reakce. Často se totiž bojíme samotného pocitu, ne toho, co by následovalo. Máme za to, že pocit je nebezpečný, ale ten nám sám o sobě neublíží. Je neškodný, ale může být extrémně nepříjemný a někdy je v pořádku nebýt na to sami.

Objeví se tedy úzkost, která se zesílí, ozve se tělo a může se objevit pocit zranitelnosti nebo prázdna. To ovšem nejsou známky toho, že se hroutíme, ale je to něco jako kalibrace našeho nervového systému. Znamená to přestat svírat to, co už stejně plně ovládat nemůžeme. Pro někoho je tohle cesta, která může být na měsíce nebo roky a často s podporou terapeuta. Záleží na tom, co všechno se to vlastně snažíme mít pod kontrolou, co všechno se snažíme udržet.

Úzkost se tedy může i krátkodobě zvýšit, může se objevit smutek, prázdno nebo únava, ale často se pak nakonec dostaví i úleva, pocit toho, že máme v hlavě najednou víc prostoru, emoce nám může něco sdělit; o tom, jak se máme, o našich potřebách nebo hranicích. A taky zjistíme, že jsme to zvládli.

Pustit, nebo jen upouštět?

Pro většinu lidí je klíčové nepouštět všechno najednou, což může vypadat tak, že si třeba jenom všimneme, že tady už nám snaha o kontrolu moc neslouží, spíš naopak. Můžeme si zaexperimentovat, co udělá, když to tentokrát "necháme být". Pokusit se přijmout nepohodlí, aniž bychom to hned opravovali. Nejde o to se kontroly zbavit úplně, ale pokoušet se hledat bezpečí i mimo ni.

Pokud tohle prožíváme, ten pocit "k zešílení", může to taky znamenat, že jsme drželi moc věcí hodně dlouho, že jsme přetížení, ne rozbití…

Co může pomoci?

• Třeba různá dechová cvičení nebo meditace, na youtube jich najdete mraky
• Smysly 5-4-3-2-1: Najdi a pojmenuj 5 věcí, které vidíš. Pak 4 věci, které cítíš dotykem. 3 věci, které slyšíš. 2 věci, které můžeš cítit nosem (vůně). 1 věc, kterou můžeš ochutnat.
• Progresivní svalová relaxace jako třeba zde (najdete různě ženské i mužské hlasy)
• Aplikace Nepanikař

Pokud by některé techniky zvyšovaly nepohodu, je v pořádku je vynechat nebo zkusit jiný přístup.